"Přepadení řopíků 1938" v Pevnostním areálu Slavonice.
Ten příběh z roku 1938 všichni známe. Adolf Hitler startuje svůj obrovský ventilátor, který po evropě spustí takový průvan, o kterém se bude mluvit ještě za 80 let. V nedávno anektovaném Rakousku visí hákové kříže z každého okna a v českých sudetech přikládá Konrád Henlain pod kotel dřívím poslaným v Berlína.
Česká diplomacie spoléhá na odvěké spojenectví s Francií a kvalitu betonu, ze kterého neúnavně již 2 roky staví opevnění kolem hranic s Říší. Ale není to tak jednoduché. Další vlčáci, potomci Atilovi si z Dunajské nížiny brousí zuby na bývalé Horní Uhry, teda Slovensko. A slezské uhelné pánve jsou pro bratry Poláky taky lákadlem. Velká Británie se svým naivním premiérem a pro-německým králem také jistotě nepřidá. Navíc ani ta Francie zase takový spojenec není.
Bohužel podzim 1938 jasně ukázal jak jsou na tom tyto spojenectví a česká diplomacie nakonec akceptovala závěry Mnichovské konference a vzdala se území s více než 50% německého obyvatelstva. Mnoho lidi si to bude pamatovat jako "mnichovská zrada".
Ale byla to opravdu zrada? Připomeňme si některá fakta. Československá armáda není na válku připravena. Francie a Anglie také ne. Válka byla za dveřmi. V řeči čísel 1,5 milonu československých vojáku vs 3,5 mil. německých, 350 starých tanků vs 2400 nových. 2/3 nedostavěných bunkrů.
Myslím, že kdyby Beneš tím červeným praporem mávnul, určitě bych tady zřejmě neseděl a nepsal článek o Mnichovu. Možná proto bychom mohli všechno vnímat spíše jako vítězství Československé diplomacie. Tak jako tak, v Benešově kůži bych tedy být určitě nechtěl....
Důležitější je se možná zamyslet, jestli takto nevzniklo to typické "české trauma". Trauma, kterým si ospravedlňujeme všechny naše prohry. Jak národní tak osobní. Trauma z čekání na spasitele, který nikdy nepřijde. Trauma vstát a chtít něco dokázat. Trauma ze vzdávání se komukoliv a čemukoliv.
O víkendu jsem navštívil pravidelně pořádanou tradiční bojovou ukázku pod názvem "Přepadení řopíků 1938" v Pevnostním areálu Slavonice. Díky skvělému aranžmá jsem se diváci seznámili se situací v pohraničí na konci září 1938 a na závěr první části jsme viděli boj československé armády s německými vojáky.
Dvoudílná bojová ukázka byla rámcově vložená do období podzimu 1938. V první části se diváci seznámili s životem v pohraničí a s přípravami Československa (tzv. první republiky) na válku s nacistickým Německem. Shlédl jsem boj příslušníků Stráže obrany státu s přesilou sudetských povstalců a v neposlední řadě i odstoupení pohraničí po přijetí mnichovského diktátu a následné obsazení německou armádou.
Po přestávce následovala druhá část, z hlediska diváků akčnější a dynamičtější, která nastínila možný průběh střetnutí mezi československou armádou a německým Wehrmachtem tak, jak by mohl vypadat, kdyby byl mnichovský diktát odmítnut.
Byla to velmi povedená akce, za kterou patří velký dík panu Duchoňovi ze Slavonic. Na toto místo jezdím již několik let a vždy mě něco překvapí.Po skončení bojové ukázky, kdy naši vyhráli, jsem cítil podivnou radost, která ovšem tu skoro 90 let starou jizvu nezahojí.
Možná ale pomůže vyléčit to naše trauma, poučit se z minulosti a nikdy se nevzdát svých hodnot a lidství. Sklonit hlavu není vždy prohra. Možná paradoxně nám ten Mnichov všem v Evropě a po celém světě pomohl a nezopakujeme stejnou chybu a necháme fašisty a vrahy tentokrát táhnoucí od Moskvy z východu tam kde jsou.
Díky - sdílejte, komentujte
Vashek
Comments